Jak jsem si pro Thermomix vyrazila..

Seznamte se s mistrní bláznivých nápadů

.. aneb má cesta do Ústí nad Labem.

Takhle brzo mě budík už dlouho nebudil. Ale co, bude skvělej vejlet, zažiješ dobrodružství, říkala jsem si.

Po zkušenosti z dnů minulých, jsem se pořádně oblíkla.

Nezapomněla jsem ani hennu ani hlavu.. Zatím.

Frčím si z Hradce směr Nymburk, kde mě čeká přestup. Povídám si s paní v kupé, kdo kam jedeme a tak. Užívám si výhled z okýnka, myslím na uplynulé dny a najednou se ozve věta:

,,Nechci vám do toho kecat, ale tady už je Nymburk!”

,,Ježiš, děkuju vám”…

Měním se v ohnivou čáru a vybíhám uličkou ven..

To bychom měli. A teď už zapnout hlavu, abych do toho Ústí vůbec dojela, že?

Přeskakuju část, která by vás nebavila a jdem na cestu zpátku, kde už se mnou cestuje Thermomix v kufru na kolečkách..

Tady teprve začíná výzva.

Mám dvě minuty na to, abych se zorientovala, na který nástupiště jít.

Začínám litovat toho zatepleného oblečení.

Přede mnou jsou eskalátory a já vláčim ten kufr, s jehož kolečky jsem se ještě nestihla moc seznámit. Uf! Vyšlo to a oba žijem!

Ale ani se neodvažuju sundat si huňatý svetr, protože už by mi chyběly končetiny, v kterých bych ho nesla.

Zapomínám na místenku, jsem ráda, že si sedám blízko u dveří. Načež zjišťuji, že vedle přes uličku sedí pán, který má snahu mi kufr dát nahoru. Musím mu vysvětlit, že už bych ho pak nedala dolů.

Po Slovensky mi hovoril o tom, kam jede a přes jeho dlouhý fousy jsem rozumněla jen malý zlomek věcí.

Po chvilce mi na stolek přede mě dal několik bonbonů. Vzpomněla jsem si na rodiče, který mě učili, že bombóny od cizích lidí si brát nemám.

Ale riskla jsem to. Byly v igelitu balený a dostala jsem i instrukce, jak nejlépe pytlík otevřít.

,,Pohoda, dáváš to skvěle”..

Zas je tu Nymburk, tentokrát vystupuju včas..

Dám si pauzu .. ne s Kitkat, ale s trojhránky z trafiky a směle do dalšího vlaku.

Opravdu jsem vlezla do kupé!

Opravdu je tu narváno!

Kolečka nechtějí spolupracovat.

Vytvářím zácpu v uličce, což mi na klidu vůbec nepřidává.

Zapadnu do prvního relativně prázdnějšího kupé, kde se paní proti mě seznámila s kufrem na vlastní nohy.

Naštěstí s klidem přijímá omluvu a čte si dál knížku.

Žádný učený z nebe nespadl, ale já už v Hradci vystupuju jak profík.

MHD bude jen taková třešnička na dortu v mým ujištění, že jsme sehraný.

A kdybych si nevychutnávala se zavřenýma očima sluníčko, možná by mi kufr ani neodjel přes půlku autobusu pryč.

Ale dohonila jsem ho a jsme oba doma.

Myslím, že ty dobroty z Thermomixu mi teď budou chutnat o kus víc.. po tom, co jsme spolu zažily.

Jestli si chcete stáhnout třeba MINI e-book Trdelník ZDARMA, mrkněte do mojí voňavé kuchyně.