Příběh jednoho májového setkání..

Je to příběh mojí fantazie, realita nebo sen, v který věřím, že se jednou stane?

Víte, jaký je rozdíl mezi schůzkou a rande?

A chcete vyprávění z dalšího z mých vejletů? Tak tady je…

Schůzka je první setkání, od kterýho nevíš, co čekat. Rande je, když už se na toho druhýho těšíš.

Myslíte, že lze stihnout obojí v jednom víkendu?

Začneme postupně.

Prostě si žiješ, užíváš si dny, práci a namlouváš si, že single život je vlastně fajn. Protože jinak by ti už bez pohlazení dávno hráblo.

Načež si domluvíš schůzku s týpkem, kterej vypadá v pohodě, ale víš jak. Potom ho uvidíš a z toho ,,v pohodě” je buď přátelství nebo to skončí u tý jedný schůzky a řekneš si, že samotný ti je líp.

Takže se uklidníme, vyrazím si na něco, co lze pracovně pojmenovat jako ,,vezmeš samu sebe na výlet do hezkýho lázeňskýho města, kde to ještě neznáš.”

Den D je tu, vlak jede na čas i když je od Českých drah.

Poslední šance na útěk je hned po vystoupení nebo se můžu modlit, že nepřijde.

Z nádraží vylezu divným tunelem a jsem jinde než jsem chtěla. Už si představuju ten trapas prvního seznámení.

Co když přijde někdo jiný než ten z fotky?

Jdu do nádražní haly, na nástupiště. Nic.

,,Jsem tady”

,,Já taky”

Tak jdu zas ven, ohlídnu se zpátky a tam si už svou typickou chůzí seskakuje schody.

Moje naděje, že ho po prvním omrknutí zařadím do škatulky ,,zamítnuto”, se rozplynuly.

Ráda bych vám popsala i pozdravení, ale měla jsem asi chvilkový zatmění, protože vůbec nevím, jak proběhlo.

,,Chceš jít nejdřív na procházku a pak na oběd nebo máš už hlad?”

Nebudu radši popisovat stav mýho sevřenýho žaludku. Nový věci jsou vždycky mega náročný. Ale oceňuju se za to, že jsem do toho vůbec šla.

Jdem se projít.

Následuje pasáž, kterou mi budou závidět všechny blondýny.

U oběda hraje v televizi sport. Mám snahu vysvětlit, že jsem nikdy nepochopila, jak se ragby hraje. V zápětí mi bylo řečeno, že je to baseball.

,,Bože, už dneska radši mlč, s trapasy máš vybráno.”

Jím si svoji polívku, protože nic jinýho nejsem schopná pozřít.

Dochází na zmrzku. Tu snad zvládnu sníst.

Dala jsem to, ale trochu mi pomohlo i moje bílý triko. Ještě, že ho mám.

Na světě už jsem poměrně dlouho, abych pochopila, že chlapi si všimnou jen zlomku věcí oproti ženám. Takže ani oranžová rakytníková zmrzlina nemá šanci.

Natož, když je chlap o hlavu (a půl?) vyšší a může koukat všude kolem sebe i když vedle něho stojíte.

Naštěstí jsem si, i přes tu výšku, přehlížená nepřipadala.

Teď ještě scénka, kterých jsou romantický filmy plný. Muž se snaží něžně svým prstem otřít ženě zbytek drobečků ze rtů. Jenže my nejsme ve filmu a drobečky nespolupracují.. tak použiju radši svůj ubrousek. Oba si následně vzpomeneme na nasliněné kapesníky našich babiček.

Pomalu se vracíme zpět k nádraží, za chvíli mi jede vlak.

Abychom se rozloučili, musím si stoupnout na schod.

Špičky tady totiž nepomůžou a hrozila by lýtková křeč.

Dlouhé objetí střídají letmé polibky, které přenášejí moje vnímání trochu za hranice reality. Dlouho jsem neměla v břiše tolik motýlů. A to je mám tak ráda.

Vypadá to, že tohle loučení se ani jednomu z nás nelíbí…

Co bylo dál?

To už nechám na vaší fantazii.

Řeknu vám jen indicie: Ostrov, řeka, schody, déšť, hvězdy, plamen, šeřík.

Na rozuzlení tohoto a dalších příběhů se můžete těšit v mojí připravované knize ,,Příběh jedné holky z planety Země“…